Tak tu mám pro vás přichystanou první ukázku z Vampýrské akademie:
Speciální filmové vydání bestselleru, který míří do kin!
Úvodní díl série vychází doplněný o unikátní fotografie z natáčení. Úžasný dárek pro všechny fanoušky Vampýrské akademie!
Naštěstí je tady ale dhampýrka Rose, v jejichž žilách se smísila krev vampýrů a lidí, takže dokáže zlým Strigojům lépe čelit. V tajemném a ponurém světě akademie ale nebude snadné odolat všem nástrahám a zradám: Lissa bude muset opatrněji využívat svých nadpřirozených schopností, aby nepadla do strigojské pasti, a Rose se musí vzdát velké lásky, aby mohla kamarádku ochránit a za žádných okolností ji nezklamat. Jediné, nač se totiž mohou obě spolehnout, je jejich vzájemné pouto, jejich přátelství...
Morojská princezna Lissa a její nejlepší kamarádka Rose uprchly ve smrtelném strachu z vampýrské akademie, ale po dvou letech byly vypátrány tajemnými strážci a odvlečeny zpět. Znovu se tak ocitají v obrovském nebezpečí, protože na akademii se mohou pohybovat nebezpeční Strigojové.Ti chtějí Lissu zničit, protože jako jediná dcera urozeného morojského rodu je překážkou jejich plánu na ovládnutí světa vampýrů.
Lissa a
já jsme se vlekly vedle sebe. Od té doby, co mi profesorka Karpová uzdravila
ruce, jsem se v její přítomnosti necítila zrovna nejlíp. Její podivínské
paranoidní chování mi připadalo dost zvláštní – zvláštnější než předtím.
Dokonce děsivé. A pokaždé, když jsem se na ni podívala, všímala jsem si těch
škrábanců na jejím čele. Obvykle je měla schované pod tmavozrzavými vlasy, ale
ne vždy se jí to povedlo. Někdy tam měla nové šrámy, jindy ty staré téměř
vybledly.
Zprava jsem zaslechla podivné zvuky. Všechny tři jsme se
zastavily.
„Asi další váš spolužák,“ zamumlala profesorka Karpová a
otočila se za tím zvukem.
Když jsme na to místo došly, spatřily jsme velkého černého
ptáka, jak leží na zemi. Ptáci – a většina zvířat – se mnou nic nedělali, ale
tentokrát jsem musela obdivovat jeho lesklé peří a nelítostný zobák. S tím by
nejspíš někomu vykloval oči za třicet vteřin – pokud by zrovna neumíral. Pták
sebou škubl a nakonec znehybněl.
„Co je to? Je to vrána?“ zeptala jsem se.
„Je mrtvý?“ dotázala se Lissa.
„Pravděpodobně ho napadl jiný pták,“ usoudila profesorka
Karpová. „Občas bojují o teritorium a zdroje potravy.“
Lissa poklekla a tvářila se velmi soucitně. Nepřekvapovalo
mě to, protože měla zvířata moc ráda. Po tom, co jsem vyprovokovala slavný
zápas křečka s krabem, jsem celé dny poslouchala její kázání. Já na ten zápas
pohlížela jako na souboj kvalitních protivníků, kdežto Lissa v tom spatřovala
jen kruté zacházení se zvířaty.
„Liss!“ vykřikla jsem zděšeně. „Třeba má nějakou nemoc.“
Ale její ruka pokračovala v pohybu, jako by mě vůbec neslyšela.
Profesorka Karpová tam stála jako socha a s bílým obličejem vypadala jako
duch. Lissa pohladila havrana po křídlech.
„Liss,“ okřikla jsem ji znovu a přistoupila k ní, abych ji
mohla odtáhnout pryč. Najednou mě zaplavil podivný pocit – bylo to sladké,
krásné a plné života. Ten pocit byl tak intenzivní, že jsem se musela
zastavit.
A pak se ten havran pohnul.
Lissa krátce vyjekla a odtáhla ruku. Obě jsme na to zíraly
s vytřeštěnýma očima.
Havran zamával křídly, pomalu se narovnal a vstal. Otočil
se k nám a podíval se na Lissu pohledem, který na ptáka působil až příliš
inteligentně. Díval se jí do očí a já vycítila její reakci skrze naše pouto. Po
dost dlouhé chvíli toho havran nechal a vznesl se do vzduchu, jeho silná
křídla ho odnesla pryč.
Jediným zvukem, který tu teď bylo slyšet, bylo třepotání
listů ve větru.
„Můj bože,“ vydechla Lissa. „Co se to stalo?“
„Sakra, to kdybych věděla,“ odpověděla jsem a snažila se
skrýt svoje zděšení.
Profesorka Karpová došla k nám, popadla Lissu za paži a
otočila ji k sobě. Vmžiku jsem byla těsně u nich, připravená zasáhnout, kdyby
se bláznivá Karpová o něco pokusila, ačkoli jsem měla obavy z toho, že bych
napadla profesorku.
„Nic se nestalo,“ řekla Karpová naléhavě a s divokým pohledem.
„Slyšíš mě? Nic. A ty nesmíš nikomu – opravdu nikomu – povědět, co se stalo.
Ani ty. Slibte mi to. Slibte mi, že už o tom nebudete nikdy mluvit.“
Vyměnily jsme si s Lissou nervózní pohledy. „Dobře,“ vypravila
ze sebe.
Profesorčin stisk trochu povolil. „A už to nikdy nedělej.
Jestli to uděláš, oni to zjistí. A pokusí se tě najít.“ Obrátila se ke mně.
„Nesmíš jí dovolit, aby to udělala znovu. Už nikdy.“
Na nádvoří před naší kolejí někdo vykřikoval moje jméno.
„Hej, Rose! Volal jsem na tebe nejmíň stokrát.“
Pustila jsem z hlavy profesorku Karpovou i havrana a zadívala
se na Masona, který se zjevně chystal vydat se se mnou na kolej, zatímco jsem
byla myšlenkami mimo.
„Promiň,“ zadrmolila jsem. „Jsem trochu mimo. Prostě jsem…
utahaná.“
„Včera v noci se toho stalo až moc, co?“
Přimhouřila jsem na něj oči. „Nic, s čím bych si nedokázala
poradit.“
„To asi jo,“ zasmál se, ale neznělo to příliš pobaveně.
„Ale Jesse si s tím asi poradit nedokáže.“
„Zvládl to.“
„Když to říkáš. Ale osobně si myslím, že nemáš dobrej
vkus.“
Zastavila jsem se. „A já myslím, že ti do toho nic není.“
Vztekle sklopil zrak. „Udělala jsi z toho záležitost celý
třídy.“
„Hele, já to neudělala schválně.“
„Stejně by se to provalilo. Jesse všechno rozkecá.“
„Nerozkecal by to.“
„Jasně,“ přitakal Mason. „Jen proto, že je tak oblíbenej a
pochází z významný rodiny.“
„Přestaň bejt takovej idiot,“ vyštěkla jsem. „A proč se o
to vůbec staráš? Žárlíš, že jsem nebyla s tebou?“
Zrudl až ke kořínkům zrzavých vlasů. „Jen se mi nelíbí,
když o tobě lidi vykládají bludy, toť vše. Koluje tady hafo sprostejch vtípků.
Říkají o tobě, že jsi děvka.“
„Je mi fuk, co o mně říkají.“
„No jasně. Ty jsi fakt drsná. Ty nikoho nepotřebuješ.“
Zarazila jsem se. „Nepotřebuju. Patřím k nejlepším novicům
na týhle posraný škole. Nestojím o to, abys byl galantní a bránil mě. Nechovej
se ke mně, jako bych byla jen bezmocná holka.“
Otočila jsem se a šla dál, ale rychle mě dohnal.
„Počkej… Nechtěl jsem tě vytočit. Jenom mám o tebe strach.“
Krutě jsem se zasmála.
„Myslím to vážně. Počkej…,“ začal. „Já jsem totiž pro tebe
něco udělal. Tak trochu. Včera v noci jsem šel do knihovny a hledal jsem něco o
svatým Vladimírovi.“
Znovu jsem se zastavila. „Vážně?“
„Jo, ale o Anně se nikde moc nepíše. Všechny knihy jsou
většinou o uzdravování lidí a o tom, jak málem umřeli, ale nakonec je někdo
zázračně přivedl zpátky k životu.“
Tohle mě zaujalo.
„Bylo… bylo tam něco dalšího?“ vykoktala jsem.
Zavrtěl hlavou. „Ne. Nejspíš bys potřebovala nějaký primární
zdroje, ale tady žádný nemáme.“
„Primární co?“
Ušklíbl se, ale pak se usmál. „Děláš při vyučování taky
něco jinýho, než posíláš vzkazy? Bavili jsme se o nich tuhle na Andrewově
hodině. Jsou to knihy, co byly napsaný v tý době, kterou chceš studovat.
Sekundární zdroje napsali lidi, co žijou v současnosti. Když najdeš něco, co
ten chlap sám napsal, budeš mít lepší informace. Nebo knihu, kterou napsal
někdo, kdo ho znal.“
„Aha, jasně. A ty jsi teď jako nějakej génius nebo co?“
Mason mě trochu šťouchl do ramene. „Jenom dávám pozor, to
je všechno. Ty nedáváš pozor. Spousta věcí ti uniká.“
Nervózně se usmál. „A podívej…, fakt mě mrzí, co jsem řekl.
Jenom jsem…“
Žárlí, uvědomila jsem si. Viděla jsem mu to na očích. Jak
to, že jsem si toho nikdy dřív nevšimla? Byl do mě blázen. Asi jsem vážně
nedávala pozor.
„To je v pořádku, Mase. Zapomeň na to.“ Usmála jsem se. „A
díky, žes po tom zapátral.“
Taky se
na mě usmál a já vešla dovnitř. Bylo mi líto, že k němu necítím to, co on ke
mně.
Nezapomeňte navštívit i zbylé blogy, které se účastní projektu, tam na vás totiž čekají jiné ukázky:
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za tvůj komentář. :)